„No, tak to je další věc, kterou budeš muset teprve zjistit. Probádat neprobádaný hlubiny Garratyho. To zní skoro jako nějaká reklama od cestovky, co? Zahrabeš se tak hluboko, až narazíš na podloží. Pak se zahrabeš i do podloží. Až se nakonec dostaneš na dno. A pak to koupíš. Tak, to vidím já. Co ty na to?“

Uff. Upřímně řečeno, nečekal jsem, že mě Stephen King alias Richard Bachman románem „Dlouhý pochod“ (který napsal pod zmíněným pseudonymem už v roce 1979) tak hluboce zasáhne. Ano, čekal jsem ledacos, ostatně jako vždycky, když se pustím do četby čehokoliv z dílny krále hororu, čekal jsem, že se budu bát, čekal jsem, že se naučím dívat na svět zase dalším pohledem, ale tohle mě opravdu dostalo. Když na straně č. 39 v popisovaných souvislostech poprvé zazněly výstřely z pušek a mě došlo, že jejich důsledkem je smrt člověka, zadrhnul se mi dech v hrdle. Tak tohle je opravdu silné kafe.

Thrillerová zápletka se přitom ze začátku vyvíjí nenápadně a vcelku přívětivě, skoro až v duchu zdravého pionýrského soutěžení z osmdesátých let minulého století. Právě totiž startuje „Dlouhý pochod“ – jakási turistická soutěž pro stovku nejotrlejších a zvlášť vybraných puberťáků, na jejímž konci čeká hlavní Cena pro jediného vítěze (totiž toho, který dojde nejdál ze všech) – pohádkové „co si jen bude přát“. Nezávislý (a dostatečně neinformovaný) pozorovatel by na tom určitě neshledal nic špatného, stejně tak jako na faktu, že patronát nad soutěží má jistý Major, coby představitel vojenských Brigád. A i kdyby to se mohlo zdát podezřelým, pořád jsme přece na půdě Spojených států amerických (trasa pochodu vede pochopitelně především „Kingovským“ státem Maine), nejdemokratičtější země na světě. Také pravidla jsou prostá: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo nesmí zpomalit (je jedno jakým způsobem) pod rychlost čtyř mil za hodinu. Jinak dostane varování, které se mu maže až po další hodině bez prohřešku, přičemž tři varování a další nepřípustné zpomalení k tomu znamenají okamžitý trest. Ten nejvyšší trest, vykonaný bez zbytečných cavyků přímo na místě.

A to je, jak se říká, bod zlomu. V tom samém okamžiku, kdy prvně zaštěkají pušky vojáků dozorujících Brigád a vezoucích se vedle pochodujících v obrněném pásáku, se také dokořán rozevře hnilobou páchnoucí tlama Kingovy pointy. Nekonečný pochod smrti, jejíž pravděpodobnost se více méně rovná jistotě, a v němž není místo pro slabost. A zkuste nebýt slabými, když už dva a více dní šlapete horkem i zimou, deštěm i suchem, a když ve stále častějších chvílích všeobjímajícího ticha máte (tak jako hlavní hrdina Ray Garraty) stále více času nejen na prosté fyzické „odpadnutí“, ale i na přemýšlení. Pochod se rázem stává zrcadlem všeho zlého, co vás jen mohlo od startu potkat, a Chodci, kteří si to až příliš reálně uvědomují, se začínají ztrácet v pohledu do jeho nejhlubších zákoutí. Na povrch také postupně vyplývají i všechny ostatní detaily, dokreslující obraz absolutního zoufalství nekonečné pěší túry. Počínaje jakýmsi totalitně – nezřetelným nádechem společenských poměrů, za nichž se „Dlouhý pochod“ koná (symbolizovaným odosobněným Majorem a jeho Brigádami coby nositeli nejvyšší a jediné státní moci) a konče ztělesněnou hrůzu, představovanou v každém směru neúnosnými podmínkami závodu (mimochodem, jen při představě všech těch puchýřů, křečí a bolestí mě během celého čtení knihy bolely nohy tak ukrutně, jako snad nikdy ve skutečnosti). A čtenář jen zaznamenává, jak v každém ze soutěžících postupně umírá všechno lidské a logické, a čeká, jestli to snad neumře i v něm. Uff. Další body pro Stephena Kinga, ačkoliv cesta k nim (včetně té zpátečky časem směrem k datu prvního vydání) je zatraceně dlouhá.